Chybí nám radosti i strasti všedních dnů
Březen – to bylo velké nadšení, že se nám prodloužily prázdniny. Brzy jsme ale zjistili, že do prázdnin má nucený pobyt doma daleko. Léto – úleva, nádech. V Krkonoších i u vody jsme nabrali síly a v září hurá do školy. Říjen – a je to tady znova. Opět musíme být doma – roušky, distanční výuka. Nadšení nějak vymizelo.
LETNÍ NÁDECH A PODZIMNÍ VÝDECH
Jako při hodině tělocviku, o které se nám může jenom zdát. Oproti mnoha jiným kamarádům v dětských domovech máme velkou výhodu – ohromnou zahradu, kde se můžeme proběhnout, zahrát si fotbal, jezdit na kolobrndách, kolech, cvičit na pevných konstrukcích nebo jen tak lelkovat a dýchat čerstvý vzduch. Ale něco nám chybí.
Doma máme také možnost perfektního vyžití – super vybavenou posilovnu a hudebnu s bicími, pianinem, kytarami. Ale něco nám chybí. Je nám jasné, že bez dodržování pravidel to nejde. Nikdy bychom neprotestovali proti nošení roušek ani omezujícím pravidlům. Víme, že virus ohrožuje zdraví i život, víme, že dospělci to mají náročnější než my. Ale něco nám chybí.
Prostě nám chybí obyčejné radosti i zádrhele obyčejných dní. To, co jsme si vlastně ani neuvědomovali.
Jula: „Chybí mi paní učitelka!“
Kačka: „Chybí mi celá škola!“
Erika: „Chybí mi kamarádi!“
Irča + Karča: „Chybí nám město, nákupy, setkávání s kamarády!“
Tadeáš: „Chybí mi tělocvik s paní učitelkou!“
Roman: „Už chci být ve škole!“
Dan: „Člověk je tvor společenský – moc mi chybí kontakt s kamarády!“
Tommy: „Už nechci do izolace!“
Mathi: „Chybí mi návštěvy mamky!“
Miki: „Hodně mi vadí nošení roušek!“
Míša: „Chybí mi aktivity mimo náš domov!“
Leon: „Chybí mi sranda a pokec s kámošema!“
Děti
DD Zvíkovské Podhradí